Rozhovor s Josefem Macháčkem: „Dakar je o zblbnutí velkého počtu lidí. A je jen naše blbost, že tam jedeme,“ nezdráhá se hodnotit nejatraktivnější motoristický závod světa Josef Macháček

Josefa Macháčka jsem zastihla opět v plné síle a dobré náladě. Těžko věřit, že tento energický člověk, který se teprve nedávno vrátil z jubilejního 40. ročníku Rallye Dakar, zanedlouho oslaví 61 let. Naštěstí ve zdraví, i když nechybělo moc. Nehodě se totiž nevyhnul ani v tomto ročníku. Není mnoho lidí, kteří by o Dakaru dovedli vyprávět tak otevřeně a s takovým nadhledem. V Josefu Macháčkovi se však skrývá víc než jen zkušený závodník. Je to muž mnoha snů a smělých plánů.

Před letošním závodem jste řekl, že byste se rád umístil do první desítky a nejspíš jste doufal v ještě lepší umístění. Co pro vás znamenalo dvanácté místo?

Osobně jsem obrovsky zklamaný, myslel jsem, že dojedu líp. Nicméně když jsem odečetl všechny zbytečné ztráty a penalizace - za pozdní start, za spojku, za tankovačku, tak z jezdeckého hlediska bych byl šestý nebo sedmý v celkovém pořadí a první Evropan.

Na druhou stranu můžete být rád, že jste vůbec dojel, měl jste nehodu.

Měl jsem těžkou nehodu, ale vyšel jsem z ní velice dobře. Byl to velký pád a měl jsem štěstí, že čtyřkolka nespadla na mě, ale dopadla vedle mne. Letěl jsem vzduchem tak jeden a půl vteřiny a pak to se mnou třísklo o zem.

Co vám během té doby běželo hlavou?

Že jedu domů.

Vy jste přemýšlel nad tím, že jedete domů, a ne nad tím, jestli to přežijete?

To je asi o tom, co vás dřív napadne. Já jsem nejdřív koukal, kde je čtyřkolka. A viděl jsem, že dopadla vedle mne na kola, to bylo v cajku. Pak jsem ale vstal, proklepal ruce, nohy, nic nebylo zlomeného, nic utrženého, tak jedete dál.

Bylo tam víc takových horkých chvilek?

Měli jsme tam i druhou příhodu, o které jsem ještě nikde nemluvil... Tůma srazil motorkáře a ten mi narazil do nohy. Kdyby mi přerazil tu slabou kost, kterou jsem měl už jednou zlomenou, tak jedu domů. Byla to rána jak z děla. Ten motorkář měl úplně dodělanou motorku. Mně ohnul blatník, urazil mi kohoutek u nádrže a narazil mi do nohy. To byly dva velice nepříjemné incidenty.

Dakar je zkouškou jezdeckých schopností, fyzických sil, technického vybavení. Zcela jistě je i zkouškou vůle. Řekl byste, že je i zkouškou charakteru?

To máte těžký. Když bojujete o výsledek vepředu, nepomáhá nikdo. Když nebojujete o umístění, je to něco jiného. Jsem trochu pověrčivý a vždycky si říkám: "Radši zastav, pomoz mu." Letos jsem ale třeba nezastavil čtyřkolkáři, který zapadl do takového dunového trychtýře. Ze zkušenosti vím, že čtyřkolka s dobrým jezdcem je schopná z toho vyjet. Pak máte lidi, kteří jsou tlačení do výsledků sponzory a musejí se podle toho chovat. Toho já jsem naštěstí ušetřený, 80 procent nákladů si hradím sám. Mohu věci říkat tak, jak jsou. I když je mi to často vytýkáno.

Se svými názory se opravdu netajíte, nebojíte se kritizovat pořadatele za současnou podobu Dakaru a za různé nešvary, které závodníkům provádějí. Trvá váš názor i po právě proběhlém závodu?

Pořadatelé mě opět "nezklamali" tím, že je vůbec nezajímali jezdci, kteří jsou v pořadí dál. Já jsem na to doplatil hned první den, kdy jsem dostal dvě hodiny penalizace místo dvaceti minut. Ale to se neřeší. Stejně jako na tankovačce, kde chytneme půl hodiny navíc kvůli tomu, že jim nejde tankovací zařízení, nad tím jen mávnou rukou. Takových a mnohem větších věcí se děje spousta. To pak člověka otráví.

Jak je vidět, i když je člověk hodně hlasitý, nějaké "spravedlnosti" se stejně nedovolá.

Dakar je na jedné straně ojedinělý závod, jak já říkám "závod okolo hnoje", který má velkou popularitu. Ale hrají si podle vlastních pravidel. Když se jim to hodí, odvolávají se na mezinárodní předpisy FIA a FIM. Ale když se jim tyhle předpisy nehodí, tak řeknou: "My jsme interní závod, my se tím neřídíme, máme vlastní předpisy." Takhle postupovali i v mém případě, když mě v roce 2012 vyloučili kvůli motoru. Dakar je o zblbnutí velkého počtu lidí, aby se prodaly vysílací práva do 80 zemí světa, a vyinkasovaly se za to peníze. Jestli se jim tam někdo zabije nebo zmrzačí, to je úplně jedno. A je naše blbost, že tam jedeme.

Přesto jste tuhle "blbost" udělal už popatnácté...

Táhne mě obtížnost závodu, to prostředí. Ze začátku tyhle nešvary člověk nevnímá, myslí si, že to tak má být. Ale pak pozná tu rozdílnost a organizátoři se chovají čím dál víc tak, aby na tom vydělali. Na vysílacích právech mají neskutečné peníze. Závidím jim, nejradši bych to vlastnil já (smích).

Myslíte, že Dakar v dohledné době může opustit Jižní Ameriku, stejně jako před časem opustil Afriku?

Proslýchá se, že organizátoři už zadali Číňanům, jestli by byli schopni vyhledat 10 tisíc kilometrů na čínském území. A vždycky najdou nějakého Číňana, který bude chtít zchudnout, a prodají mu značku, protože v Americe mohou nastat potíže nebo může klesnout sledovanost. Během tří let to může přijít. V Americe je momentálně vůči Dakaru větší odpor než zájem.

V Dakaru jste legendou. Je vůbec reálné, že někdo překoná vašich pět vítězství?

Nevěřím tomu, že by to mohl někdo dotáhnout. Ani z Čech, ale ani ze světa. I když by na to měl někdo jezdecky, tak bude díky černé asistenci poražený Jihoameričanama z organizačního a logistického hlediska. A za druhé by ho to stálo obrovské peníze... Nevěřím, že by se našel druhý takový blázen, jako jsem já, který by do toho dával takové prostředky.

Opravdu jste už zatloukl hřebíček, který jste si teď přivezl z Argentiny, a pověsil na ni svoji závodní kariéru? Na Dakaru vás už neuvidíme?

Na čtyřkolkách už ne. Šel bych do malých bugin, ale tam si vymysleli nesmyslný homologovaný ochranný rám a přestavba na závod by přišla na 600 tisíc. Do toho nepůjdu. Do čtyřkolky bych ty peníze dal, ale do buginy ne. Je také možné, že mě osloví nějaký tým, abych s nimi jel na Dakar, protože to prostředí znám. Určitě ale nebudu dělat navigátora, to mě nebaví. Mám i další možnost - můj syn David dělá kameramana, letos točil na Dakaru a dělal tam i svůj vlastní pořad "Dakar s legendou". Na příští rok to už má také domluvené a já bych mohl jet s televizním štábem jako řidič karavanu. Ale třeba nepojedu vůbec. Dělám tenhle sport 22 let a taky musím jednou skončit. Já bez toho můžu být.

Skutečně můžete?

Mám spoustu práce a spoustu jiných zájmů. Jsou chvíle, kdy si třeba zahraju nějakou country písničku, svítí sluníčko a já si říkám, že jsem fakt šťastný člověk. Skončil jsem kariéru v 61 letech zdravý. Není to nádherný? Dokud budu fungovat, jak funguju, budu se smát, užívat si života... co víc si přát. Takže jestli ještě pojedu na Dakar... Něco vám řeknu. Když jsme teď s Honzou Veselým dojeli do cíle, ptá se mě: "Cítíš něco?" A já říkám: "Ne." A on na to: "Já taky ne."

Tomu jde těžko uvěřit...

Protože máte sporty, kdy dojedete do cíle první a můžete se z toho radovat. Tady dojedete do cíle a čeká vás naložení techniky a všeho kolem, náročný odlet domů apod. Samotného mě to překvapilo, čekal bych nějaký lepší pocit uvnitř. Dřív jsem ho měl. A teď už ne. Před tím jsem jezdil o pozici vítěze a o vítězství jsem se bál, nervy pracovaly. Teď už to dělám až moc suverénně a jel jsem hlavně tak, abych dojel, to napětí chybělo.

V jakou chvíli by si měl podle vás člověk říct: "Ne, už prostě končím."

Říká se, že přestat se má v nejlepším. Já k tomu dodávám: v nejlepším a zdravý! Aby si mohl člověk i dál užívat kvalitního života. Na Dakaru na vás čeká nebezpečí všude. Během volného dne vidíte kolem sebe doslova lazaret jak za války. Každý má nějaké zranění, každý druhý se dopuje prášky, aby tu bolest vydržel. Kolik nehod se tam stalo a ani to nemuselo být během závodu. Vnitřně si říkám, vyvolej v sobě takový strach ze zranění, abys tam už nejel. To by mohlo fungovat.

Čím se pak budete bavit?

Mám ještě velké plány. Chci postavit dům ve tvaru pyramidy deset dvanáct metrů vysoký. Říkám si, že je to nejlevnější stavba, protože postavíte vlastně jen střechu. Mám vymyšlená šikmá okna a zajížděcí šikmá vrata, prosklenou špičku s tubusem až dolů, s periskopem. Ještě sháním pěkný pozemek. Původní pyramidy proti tomu budou nic (smích). Pak tu mám plány na stavbu dvou domů z vojenských beden. Baví mě stavět a chci, aby po mně něco pořádného zůstalo. Taky tu mám rozdělané perpetuum mobile, jen co vymyslím komoru, tak mi to bude fungovat.

Rozhovor připravila Lenka Brychtová

Josef Macháček

• Narozen 13. 3. 1957.
• Je ženatý, má dva syny - Davida a Marka.
• Podniká v oblasti likvidace nebezpečných odpadů a reklamy.
• Průkopník čtyřkolových motorek v ČR.
• Pětinásobný vítěz Rallye Dakar, jako jediný v historii drží čtyři vítězství bez penalizace.